PŘEDMLUVA
Antonius a Kleopatra, hra napsaná na přelomu let 1606 a 1607, dějově
navazuje na tragédii Julius Caesar z roku 1599. Sleduje další osudy
vítězů v bitvě u Filipp, triumvirů Marka Antonia, Octavia
Caesara a Marka Aemilia Lepida. Shakespeare v ní však vytvořil hru, která
se klasickému žánru tragédie v mnohém vymyká. Je to drama vášnivé lásky
v kulisách světa, oslava lidskosti a trpký výsměch samolibé moci. Svým
vyzněním i datací je na přechodu mezi velkými tragédiemi autorova zralého
období a pozdními romancemi.
V centru hry stojí nejslavnější milenecká dvojice starověku, jíž se před
Shakespearem i po něm dostalo řady literárních zpracování. Hlavním pramenem
jsou jako u Julia Caesara Plútarchovy Životy slavných Řeků a Římanů.
Příběh velkého vojevůdce Antonia, kterého ke zkáze přivede „kurtizána“
Kleopatra, jak ho s mnoha působivými detaily vypráví tento antický
životopisec (46 – 120 n. l.) a jak se zapsal do povědomí západní kultury,
nabyl v různých adaptacích i odlišných podob. Už Geoffrey Chaucer ve
své Legendě o dobrých ženách (1385) Kleopatru do značné míry rehabilituje
a rovněž zpracování látky z pera Shakespearova současníka Samuela Daniela
(Tragédie Kleopatry, 1594) zdůrazňuje její vznešené stránky. Shakespeare
tedy nepřejímal jen známý děj, ale mohl vycházet i z rozporuplných hodnocení
titulních postav.
Láska a politika jsou témata, která prolínají celým Shakespearovým dílem
a pod vlivem společenských změn a jistě i osobních autorových zkušeností
nabývají různých podob a akcentů. Znatelný zlom nastává koncem
16. století. Shakespearův renesanční optimismus se vytrácí a střídá ho skepse.
Zatímco v tragédii Romeo a Julie (1596) zničí mladý pár nenávist okolí,
ale jejich láska přežívá, v tragikomické grotesce Troilus a Kressida (1602)
milenci přežijí, ale v prostředí války se jejich láska rychle promění v zradu.
Ve skupině her spíše politického rázu se dramatik odklání od domácí historie
a poukazuje na domácí poměry prostřednictvím her odehrávajících se
na jiných místech a v jiných časech. Od Julia Caesara přes další velké tragédie
Hamlet, Othello, Macbeth, Král Lear až po Coriolana (1607) je
v ohnisku autorovy pozornosti člověk spjatý s mocí a odpovědností ke své
zemi. Ve hře Antonius a Kleopatra jako by se oba zmíněné proudy tvorby
setkaly. Je to příběh lásky čelící nepřátelskému okolí, stejně jako příběh
vládce, který musí osobní city podřizovat zájmům země.
Dějištěm hry je, alespoň ze sebestředného hlediska jejích protagonistů,
celý tehdejší svět. Příběh se volně přelévá mezi dvěma jeho protipóly,
Římem a Egyptem, ale přeskakuje často jakoby filmovým střihem na Sicílii,
do Athén, Sýrie... Hra je zalidněná postavami, které někdy s ústředním
dějem souvisejí zcela okrajově, a popisuje historické události dlouhých
deseti let. Shakespeare navíc známý příběh do značné míry zbavuje
dramatičnosti. Ve hře lidé mluví, vtipkují, zpívají, hádají se, milují, zlobí
a opíjejí, ale nikdo tu nikoho nezabije. Bitvy se odehrávají mimo jeviště.
Kdyby příběh neskončil sebevraždou obou milenců, z nichž ta první je
směšně nepodařená a ta druhá úchvatně teatrální, a kdyby celou hrou
neprostupoval pocit osudové neodvratnosti tragického konce, těžko by
se dalo mluvit o tragédii. Zvlášť když tragický pocit v závěru je vyvážen
pocity triumfu, výsměchu a smíření.
Co tedy činí z této hry dílo, které mnozí považují za jeden z vrcholů
dramatikova umění? Možná je to dáno tím, jak dokonale se zde Shakespearovi
na všech rovinách podařilo vyjádřit složitost a hloubku lidského
přístupu k životu, naplnit konkrétní osudy psychologicky prokleslených
postav obecnou platností a přitom se vyhnout apriorním soudům a nechat
na divákovi či čtenáři, aby se v konfrontaci s vlastním založením
dohadoval motivací jednání a povah jednotlivých postav.
Shakespeare charakterizuje oba póly rozděleného světa řadou protikladných
aspektů. Zatímco Řím, reprezentovaný mladým dobyvatelem
Octaviem Caesarem a jeho vojáky, představuje civilizaci, jíž patří budoucnost,
tajemný Egypt s jeho stárnoucí vládkyní Kleopatrou, v jejíchž
tenatech uvázl před Antoniem nejeden římský potentát, je místem
radostného prožívání přítomnosti a současně i místem odsouzeným
k zániku. Mužský a ženský princip, rozum a cit, povinnost a slast leží
v této hře na opačných střelkách kompasu. Uprostřed stojí Antonius,
jehož k Západu vážou povinnosti římského velitele a k Východu láska
ke Kleopatře. Na rozdíl od předchozích dramatikových hrdinů Bruta,
Hamleta či Macbetha však Antonius nepodstupuje muka vnitřního boje.
Není filozof a jedná impulzivně. Když Řím zavelí, bez velkého váhání
opouští Kleopatru, a dokonce si i bere za manželku Octaviovu sestru.
Když pochopí, že jeho štěstí leží v Egyptě, poddá se své osudové vášni
a vrací se ke Kleopatře. Protože je však voják a velitel, ví, že jeho soukromá
láska je zradou vlastní země. Jeho postavení je o to horší, že nikdy
nemůže vědět, zda si Kleopatra jeho oběť zaslouží.
Mnozí se shodují v tom, že v Kleopatře vytvořil Shakespeare svou nejzdařilejší
ženskou postavu. Je kvintesencí všech ženských ctností i nectností.
Umí být vznešená i nízká, je proměnlivá jako Luna, která je její
patronkou. Ona je tou největší egyptskou záhadou. Tato milenka s bohatou
minulostí si jako na svou poslední kořist políčila na Antonia, zmocnila
se ho a snad ani ona sama (jako on) neví, zda ho miluje nebo jen
využívá k vlastním záměrům. Oč je jejich láska vzhledem k okolním tlakům
a bezvýchodné budoucnosti nejistější, o to je intenzivnější. Antonius
podlehne kouzlu této „čarodějky“ a bez ohledu na vše se od ní nechává
vést do záhuby.
Vztah Antonia a Kleopatry není ve hře nahlížen jen z jejich perspektivy.
Jejich láska je „věcí veřejnou“ a autor ji vystavuje mnohohlasému soudu
a zejména odsudku veřejnosti. Ukazuje se, že pro tyto „pilíře světa“ je
stávající svět příliš malý. Jejich láska, plná zvratů a nervozity, může
dozrát do plné intenzity citu až ve chvíli, kdy oba tento svět opouštějí
a triumfují nad světskými malichernostmi. Jak uboze z jejich pohledu
musí vypadat Octavius s jeho vítěznou pompou. Konečným vyzněním,
které přináší smíření se smrtí a pozvedá osud hrdinů do sfér věčnosti, hra
otevírá cestu k další etapě dramatikovy tvorby.
V tragédii Antonius a Kleopatra dozrává i Shakespearovo básnické
mistrovství. Úchvatné metafory promítají lidské děje a postavy do nadpozemských
dimenzí a vzápětí je srážejí do prachu země. Autor si hraje
s proměnami perspektivy a hledisek, zrychluje a zastavuje čas, monumentálnost
střídá se směšností a prostotou. Vytvořil tak drama, které je právě
tak střetem abstraktních idejí jako intimním příběhem poslední vášnivé
lásky dvou výjimečných, ale veskrze lidských osobností.
Shakespeare napsal další hru, která sice po obsahové i formální stránce
navazuje na tradiční vzory, ale osobitým pojetím i výrazovým mistrovstvím
je výrazně převyšuje. Autorovo poselství je víceznačné. Jako
občan své země ví, že vláda a moc jsou neslučitelné s lidskými slabostmi
a že budoucnost patří lidem typu Octavia Caesara, ale jako člověk straní
nemorálním milencům, kteří se dokážou vymknout zákonitostem světa
a na konci života chtějí raději být a milovat než dobývat a vládnout.
JIŘÍ JOSEK |
kontakt
