Barnard, Benno: Veřejná žena

Het mens, Český rozhlas 3 Vltava, 2004.

Neúplný text. Pokud máte zájem o stažení celé hry, pište na adresu jirijosek@volny.cz

                   BENNO BARNARD

                   VEŘEJNÁ ŽENA

                     Z nizozemštiny do angličtiny přeložil David Colmer.

                        Z angličtiny do češtiny přeložil Jiří Josek.

I

Kolik mi je? Tuhletu otázku

zodpovím později. Spíš ptejme se,

jak staří jsme my všichni, celé lidstvo.

Dokud se nepsalo, nebylo lidstvo.

Dokud se nečetlo, nebylo lidstvo.

Byli jen lidi, a to není totéž.

Na soutoku dvou řek si dřepěl kluk,

zleva bůh Eufrat, zprava jeho bratr.

Ospalý den, žíznivá zvířata

se napájela z prsou veletoku,

žvýkala trávu, pak zas chvíli pila

v lenivém tichu. Mouchy bzučely...

Rozhlédl se. Čas byl vždy absolutní

až k zalknutí. Vzal ulomenou větev

a začal šťourat do černého bláta.

Z čáranic vyrostly dobytčí rohy.

Voda si broukala a nahoře se

klenulo nebe nad přemírou času.

Své samotě nakreslil domeček.

A proto A znamená: krotit býka,

a proto B znamená: stavět dům.

Už sedm tisíc let píšeme lidskou

historii a nijak nestraší nás,

jak absolutně netečný je čas -

Jsme Mezopotámci, jsme Řekové,

jsme humanisté, romantici, jsme

to, co jsme. Trváme už dlouho. Ale

„o budoucnosti příliš nevíme.

Víme jen to, že po generace

se opakuje stále totéž. Lidé

se nepoučí z cizí zkušenosti,

v životě člověka se ale čas

nevrací nikdy." Konec citátu

z knihy, jež se mi z hlavy vypařila.

Co znamená? Lidstvo, ubohé lidstvo!

Těch sedm tisíc let, co existuje,

zmohlo se pouze na dvě generace.

Ne na stovky. Na dvě. Rodiče, děti.

Rodiče, děti. Zase rodiče

a zase děti. Jak na velkém kole

se ztrácíme a zase vracíme

v té nebo oné podobě, zvednuti vzhůru

z uliček strachu před smrtí až k nebi

a zas vrženi zpátky na zemi

do života a tak dál. To kolo

je čas, který se točí, točí, točí.

Táta mě kdysi vzal na ruské kolo.

Byla jsem malá a i on měl strach.

Svírali jsme se jako při zápase.

Rodiče, děti. Jasné první téma.

Mluvím o Hamletovi, o Elektře,

o Oidipovi a taky o sobě.

                            Co já?

Pokud jde o mě, já jsem herečka,

od nepaměti hraji divadlo.

Byla jsem každou ženou, kterou muži znají:

byla jsem milenka, zlá intrikánka,

naivka s falešnými loknami.

Dá se říct, že už sem tam něco vím

o složení a stavbě mužské touhy.

(Téma dvě: sladká válka mezi dvěma

pohlavími. K tomuto tématu

se vrátím později) Mimochodem

byla jsem skvělá mrtvá Julie.

Časem jsem vyzrála do rolí, v nichž

to v sexu vázlo. Třeba: manželka

v domácnosti, hysterka, královna,

vražedkyně svých dětí, byla jsem

i ženou svého syna - vším jsem byla

a často přitom (uvažujíc ňadry,

břichem a stehny) cítila se jako

hadrová loutka v rukou šarlatánů.

Čas se mi samozřejmě zaryl do tváře

svým krutým písmem, které chválabohu

je pro diváky dosud nečitelné,

jak aspoň tvrdí. Naše učitelka

říkávala: „Charakter, drahé děti,

znamená řecky ‚rýt‘ či ‚tesat‘."

Proboha, co to tady blábolím!

Asi mám nervy nadranc. Ale proč?

Jazyk se mi zadrhl na uzel.

Jsem žena, která bude debutovat

na scéně stáří. Tuhle roli nechci.

A to je, bohužel, mé třetí téma.

Kde je můj jeune premier? Kde jsou všichni?

Nikdy jsem nebyla na scéně takhle sama.

Lidi mě mají za veřejnou ženu.

A proč by ne? Je to má profese.

Jsem viděna, a tudíž jsem. Nestydím se

to přiznat. Jsem koketa umění.

Kumštýřská holka pro všecko. Mě slova

neurazí. Určitě ale nejsem

stará šedivá bába pózující

na poduškách před zklamanými starci.

Mám vlasy blond a cítím šediny.

Nechápu to. Každý se na mě kouká

a já mám strach. Se smrtí v očích každý

každé mé já teď vraždí. Dost už rýmů.

Raději zhasnu.