PŘEDMLUVA
Večer tříkrálový bývá označován za nejzdařilejší Shakespearovu
komedii. Přitom je to hra příležitostná, kterou si u autora zřejmě
objednala londýnská právnická kolej Middle Temple k slavnostnímu
večeru 6. ledna roku 1602. Tento dvanáctý a poslední vánoční den, v němž
křesťané slaví „Zjevení Páně“ a příchod „Tří králů“ v návaznosti na pohanské
svátky slunovratu, byl v Anglii tradičně provázen bouřlivými oslavami
všech vrstev obyvatelstva. Pořádal se obřadný průvod královského dvora
a po celé zemi se konaly veselice s výstupy kejklířů, šašků a posléze i s divadelními
produkcemi. Zda se hra v Middle Templu na Tři krále dávala, není
známo, existuje však svědectví o jedné z prvních repríz, která proběhla na
stejném místě o necelý měsíc později, na Hromnice 2. února 1602. Jistý
John Manningham toho večera hru shlédl a ve svém deníku ji přirovnává
k Shakespearově Komedii omylů, k Plautově komedii Menaechmi a nejvíc
pak k italské hře Ošálení (Gl’Ingannati). K výčtu textů, z nichž autor mohl
čerpat, lze přiřadit i další. Hlavním pramenem mu byla nejspíše povídka
Barnaba Riche Apolonius a Sila, ale je zde také řada postupů a motivů, které
už dramatik s úspěchem použil dříve. Z Komedie omylů převzal postavy
identických dvojčat, v komediích Dva kavalíři z Verony a Jak se vám
líbí vystupuje podobně kurážná dívka v mužském převleku, v komediích
Mnoho povyku pro nic či Marná lásky snaha je rovněž veselá scéna, v níž
kumpáni v skrytu naslouchají intimnímu monologu potrefeného hejla, ve
Veselých paničkách windsorských mají svůj předobraz rytíř Tobiáš i rytíř
André atd. Je na místě se ptát, čím to je, že tato příležitostná a z různých
zdrojů poskládaná komedie patří k tomu nejlepšímu, co v dramatické tvorbě
existuje a již přes čtyři sta let plní divadla na celém světě.
Večer tříkrálový je poslední Shakespearovou hrou, v níž laskavý humor
a dobrá nálada převládají nad pocity skepse a zmaru, pod jejichž vlivem
začal autor krátce po přelomu století psát své velké tragédie a komedie
s přízviskem „hořké“. Přesto však už i sem pronikají ozvuky společenských
změn, které, jak se zdá, k proměně dramatikova pohledu na svět přispěly.
Hra se odehrává v dávné Ilýrii, dnešní Dalmácii či Albánii, na pobřeží
Jadranu, ve městě proslaveném historickými památkami, podobné snad
známému letovisku Split. Jak to ale u Shakespeara už bývá, jde o prostředí
fiktivní, snové, nicméně obsahující řadu reálných odkazů na Londýn
alžbětinské doby. V rafinované, promyšlené kompozici vypráví autor příběh
romantické lásky, která po různých zvratech dojde šťastného naplnění;
v druhém pásmu pak současně sleduje, jak parta rozverných kumpánů
vytrestá samolibého pokrytce.
V romantickém příběhu je, pravda, mnoho nereálných a za vlasy přitažených
podivností, které se vrší v absurdní situace. Hudbymilovný vévoda
Orsino se opájí svou bolestnou zamilovaností k hraběnce Olivii, ale z lásky
se jí vyznává prostřednictvím svého posla. Hraběnka Olivie, která se
v zármutku po smrti otce a bratra zřekla na sedm let mužů, vévodu odmítá,
ale do jeho nového posla se ihned bláznivě zamiluje. Ani jeden z nich
však netuší, že tím poslem je žena, zachráněná trosečnice Viola, zamilovaná
do vévody a současně odolávající milostným útokům hraběnky, své
sokyně. Východisko frašky dokázal ovšem Shakespeare přetvořit v mnohem
obsažnější výpověď, aniž cokoli ubral na zábavnosti komických situací.
Podařilo se mu totiž postavy zasazené do nereálného a umělého světa
naplnit lidskou opravdovostí a věrohodností. V samém středu romantického
příběhu stojí Viola, která se řadí k plejádě nádherných ženských postav
Shakespearových komedií. Tato odvážná dívka v mužském převleku umí
naslouchat jak mužským, tak i ženským láskyplným výlevům, dusí v sobě
vlastní pocity a vzápětí jim dává průchod ve vášnivé, jímavé řeči plné jinotajů.
A pokud si snad někdo klade otázku, proč se právě ona zamilovala do
toho unylého, narcistního a nepříliš chytrého vévody, inu, kdo si umí v lásce
poručit? Láska jako šalba a klam je častým tématem Shakespearových
her i Sonetů. V této hře ale není třeba potírat si oči kouzelným kvítkem
nebo bloudit čarovným lesem jako v komediích předešlých. To, co zde stojí
lásce v cestě, nejsou ani nepřející rodiče, ani čarovná kouzla, ale vlastní
zaslepenost a sebeklam. A právě toto téma spojuje to balábile zmatků
v pevný celek. Ztroskotanci, záměna identických dvojčat, sedm let askeze,
převleky a ostatní všelijak posbírané a poskládané rekvizity alžbětinské komedie
se tu v Shakespearově podání proměnily v emblémy a metafory
nevyzpytatelné lásky, která často postrádá logiku a řídí se vlastními zákony.
Však také krásnou a bohatou hraběnku nakonec s neskrývaným úžasem
získá ten, který o ni nijak neusiloval.
V kontrastu k romantickému pásmu hry se rozvíjí burleskní příběh dalšího
nápadníka hraběnky Olivie, rytíře André Chabruse, roztomilého trouby,
který však místo námluv tráví většinu času nasáváním vína s hraběnčiným
strýcem Tobiášem a nechává se od něho finančně vysávat. V tomto
pásmu se tajuplná cizí Ilýrie mění v důvěrně známou Anglii. Poezie
přechází v prózu, lyrický, melodický blankvers plný citů v hospodské
šplechty. Z opilecké party, jejímž vůdčím duchem je rázná a moudrá
komorná Marie, vzejde nápad pomstít se za ústrky správci domácnosti,
panu Malvoliovi, prototypu namyšleného pokryteckého hlupáka s mocenskými
ambicemi. Malvolio nemá žádný literární předobraz, a přestože se
shakespearologové dohadují o možných reálných modelech pro tuto
postavu, je zřejmé, že o lidi tohoto druhu nebyla nouze nikdy. Zvlášť
nápadně se začali ozývat na přelomu 16. a 17. století, kdy vzrostla moc
peněžně orientovaných měšťanů. Ti v duchu protestantského učení o predestinaci
pokládali bohatství za milost boží a vše, co nesměřovalo k jeho
hromadění, měli za hřích. Obzvlášť si zasedli na divadlo.
A právě divadlo je dalším velkým tématem této komedie. Zastupuje ho
zde šašek August, smutný klaun, který volně prochází pásmy hry, s licencí
svého povolání říká všem pravdu do očí a ukazuje jim, jací ve skutečnosti
jsou. Jen ti nejhloupější se proto na něho zlobí, ostatní ho ke své škodě
neberou vážně. Však se taky nikdo z těch popletených a zaslepených nijak
nepoučí. Jak vévoda, tak i hraběnka bez mrknutí oka vymění své zbožňované
idoly za někoho jiného a Malvolio, který dospěl na samé dno pokoření,
po všech nakonec plivne varovnou hrozbu. Možná až kvůli ní si divák
uvědomí, že ta nevázaná legrace, která se tu před jeho očima odehrála, má
i druhou, zraňující stránku, a že často záleží na úhlu pohledu.
Večer tříkrálový byl napsán jako hra k oslavě období, kdy se z hlubin
zimy a noci vrací jaro a světlo. V koloběhu života nastává další zlom a lidé
ho bujaře vítají svátky bláznů, masopustními veselicemi, vynášením smrtky.
I takto je možné na hru nahlížet. Vždyť i v ní vše začíná smrtí a zmarem
a směřuje ke světlu a poznání. I zde je svět na krátký čas převrácen
vzhůru nohama a Malvoliova předvídavá hrozba pomsty, která se vskutku
naplnila o půl století později puritánskou revolucí, nemusí být jen chmurnou
předzvěstí budoucích pádů, ale i pobídkou k plnému prožívání každé
přítomné chvíle.
JIŘÍ JOSEK
|
kontakt
